Když jsme dorazili, vedoucí nám zahráli scénku představující Bilbův proslov a odchod z Kraje. My jsme stejně jako Bilbo odešli z naší země (kterou představovalo nádraží) a pronásledováni černými jezdci jsme dorazili do tábora. Ten den jsme byli rozděleni na skupiny na celý tábor, ve kterých jsme soutěžili a hráli hry. Skupiny nesly jména podle některých členů Společenstva Prstenu.

Ráno probíhá kromě rozcvičky, snídaně a uklízení a bodování stanů také nástup. To se pak všichni účastníci tábora (kromě vedoucích, pochopitelně) museli nacpat do takzvaných hábitů, ve kterých vypadali méně či více komicky. Seřazeni podle skupinek pak kráčíme ke svému místu a zpíváme při tom námi vymyšlenou hymnu. První den na nástupu David vyhlásil pět bobříků, které můžeme plnit ve volném čase. Mezi těchto pět bobříků patřil bobřík mlčení, čistoty, paměti, rozdělávání ohně a bobřík síly a vytrvalosti (mimochodem nástup bývá i večer).

Bobřík síly a vytrvalosti

Druhý den jsme se dostali do Roklinky, seznámili se s ostatními členy Společenstva Prstenu, a dokázali jsme projít Morií. Bohužel jsme ale ztratili svého vůdce, Gandalfa Šedého, což se ukázalo důležitější, než jsme čekali.

Další ráno nás totiž probudil zvuk trubky znějící z větší dálky, než jsme byli zvyklí. Po delší odmlce jsme vylezli a s úžasem zjistili, že nikde není žádný vedoucí ani junior. Starší holky si vzaly na starost rozcvičku, zatímco kluci začali organizovat snídani. A za chvíli skutečně všechno klapalo. Sama jsem se divila, jak ostatní všechno dokázali zorganizovat. Já jsem povětšinou jenom stála opodál a přihlížela, poněvadž jsem držela bobříka mlčení. A abych už mohla přestat mlčet, připravili pro mě ostatní nástup (hábity nepovinné), kde vyhlásili mé mlčení, a prohlásili je za platné. Poté jsme zpívali chvály a hráli hry. Jediné, co nám zkazilo náladu, byl příchod vedoucích, hlasitě oznamovaný trubkou.